Nature and Wildlife photography

jirihrebicek.cz
fade

Kostarika - týden III.

LA PAZ WATERFALL GARDEN
Den 15
Poslední ráno v Caňo Negro nás probouzí déšť a nevypadá to, že by chtělo přestat. Proto se rozhodujeme pobyt o jeden den zkrátit a vydat se směrem do národního parku Cahuita s dvoudenní přestávkou v mém oblíbeném La Paz u kolibříků. Bohužel uplakané počasí nás provází po celou cestu a také skoro po cely den.

Během focení se dávám do řeči s místní zaměstnankyní Jacquelinou a ukazuje se, že se velice dobře vyzná v kolibřících. Takže mně nejen pomohla s určením druhů, kde jsem tápal, ale hlavně upozornila na místa, kde se vyskytují vzácnější druhy, které jsou trochu stydlivější povahy a mezi ostatní kolibříky se vydávají jen zřídka nebo vůbec. Díky těmto cenným informacím jsem do konce dne dva z nich skutečně našel přesně na místech, které Jaquelina popsala. (kolibřík běloskvrnný a kolibřík vysočinný). Po dalších dvou druzích pátrám celý den marně a nemám štěstí ani den následující. Aspoň mám důvod se sem vrátit:)

Jaquelina zítra bohužel službu nemá, ale seznámila mě s další kolegyní Lady, která nám zítra obstará nějaké květy ze zahrady, abych mohli opět zkusit trochu aranžované fotografie:)

V ceně vstupenky do La Paz je neomezená konzumace jídla a pití v nedaleké restauraci, což si opět uvědomuji ve čtyři odpoledne. Rychle do sebe něco nahážu a můžeme vyrazit zpět do hotelu.



Den 16
Jirka vyhlašuje sanitární den (radši nepátrám to tom, co to znamená) a oznamuje, že s námi dnes nikam nejede a celý den zůstane na hotelovém pokoji.

Dnes dopoledne bylo v plánu jet na sopku Poás, na jejímž úpatí bydlíme a pokusit se najit kolibříka ohnivobradého ve volné přírodě. Bohužel ale opět prší a je mlha, takže volba padá opět na celodenní pobyt ve Waterfall Gardens. Sopka počká do zítřka.

V La Paz vyhledávám Lady, která má již nachystáno pár květů a naše experimentování jaké z nich budou pro kolibříky nejatraktivnější může začít. Počáteční úspěchy nás navnadily, ale po pár minutách nás kolibříci opět ignorují společně s kytkama a chodí jen na pítka s cukrovou vodou. Musíme tedy přejít k drastičtějším metodám:) U Lady si vypůjčíme speciální látky, kterými na noc pítka zakrývají
pítka a vždy na několik minut kolibříkům znemožníme přístup ke snadné obživě. Musí se tedy občas poohlídnout po jejich přirozené potravě a nakouknout ke květům, které jsme jim tam nachystali. To už fungovalo lépe, ale nakonec se nejvíc osvědčilo úplné odstranění pítka a naaranžování květu na stejné místo, kam jsou zvyklí chodit. Tím se zároveň stáváme atrakcí pro nechápavé turisty i my:)



CAHUITA

Den 17
Opět prší a viditelnost je díky mlze minimální, tak z výstupu na sopku nic není. Poslední dva pokusy tedy budou po příjezdu z Cahuity, protože jsme se rozhodli poslední noc strávit ve stejném hotelu.
Cesta do národního parku Cahuita na karibském pobřeží nám zabrala necelých 5 hodin a díky brzkému odjezdu jsme zde již kolem poledne.

Bohužel se začínají potvrzovat mé obavy, z většího počtu turistů než na jaký jsme během cesty zvyklý.
Jirka má opět nastudováno, že se jsme v malarické oblasti a řeší jestli příznaky malárie propuknou až po příletu do Prahy nebo již tady:)

Jsme ubytovaní v jedné z mnoho místních lodží – tu naši jsme vybrali hlavně díky příjemné zahradě, kde kromě odpočinku bude možno i něco nafotit.

V pokoji jsou ovšem jen dvě postele a Jirka nabízí, že zaplatí půlky ceny, když bude moct spát sám na posteli. S Danem jsme již za ty dva týdny na sebe docela zvyklí a tak nabídku přijímáme:)

Den 18
Brzy ráno nás budí skupinka vřešťanů, kteří si trochu hlučněji povídají na stromě přímo nad naším bungalovem. Skoro celý den prší a zjišťujeme, že toho tady k focení zrovna moc není.

Den 19
opět prší hned od rána, tak jdu aspoň do společného přístřešku s kuchyní, odkud se v suchu dá čekat na kolibříka, který se tady občas mihne. Jeho příletová frekvence je asi tak jednou za dvě hodiny, tak se člověk zrovna moc nenadře:)

Odpoledne pršet přestává a tak hned podnikáme cestu do národního parku, kde je opět víc turistů než chudáků zvířat. Jediným zpestřením je tak objevení pěkně zbarveného hada křovináře, který mírumilovně ležel na větvi poblíž cesty.

Den 20
Konečně je hezky hned od rána a s Danem se rozhodujeme prozkoumat 30kilometrů vzdálený národní parky Manzanillo, který leží u hranic s Panamou. Zde už sice ubývá turistů, ale zvířaty to tu taky zrovna nepřekypuje. Navíc po vydatných deštích posledních dní jsou cesty rozbahněné a tak se ani nedokážeme dostat moc daleko do pralesa. Jsou zde ovšem pěkné pláže, kde člověk skoro nepotká turistu a tak si aspoň užíváme trochu klidu:) Ze zoufalství vytahuju širokáč a poprvé v Kostarice zkouším krajinářské fotky. Výsledkem není nic ohromujícího, ale aspoň jsem si trochu osahal přechodové filtry, které jsem před cestou nakoupil.

Na cestě zpět ještě chvíli zkoušíme nahánět párek datlů. Ti ale nemají moc pochopení a tak to za chvíli vzdáváme.

Mezitím Jirka osamocen v Cahuitě hrdinně zachránil na pláži finskou turistku, kterou pokousala opice a odměnou mu je romantická večere ve dvou:) já se opět musí spokojit jen s Danem:)





SOPKA POÁS

Den 22
Počasí se konečně umoudřuje, letadlo nám letí až v 18:00, takže ještě stihneme výstup na sopku Poás. Stále poháněn nadějí, na druhé setkání kolibříka ohnivobradého. Jirka opět nejde, protože na zabalení zavazadla potřebuje asi o 3 hodiny víc než my:)

Pod sopkou zjišťujeme, že jsme byli trochu netrpěliví a dorazili o 40 minut před otevírací dobou. Nakonec se nahoru konečně dostáváme, ale během dvou hodin, které jsme na sopce strávili, jsme na žádného kolibříka nenarazili a tímto malým výletem jsme tak udělali tečku za celým víceméně povedeným výletem.

Celá akce byla perfektně zorganizovaná, za což patří Ondrovi dík:)

PORTFOLIOS





ENTER GALLERY


VIDEOS




Suriname, Fr. Guayana - 2008

ENTER GALLERY